"Miluju věci, co jsou strop, ne prostřední..."

Asi přesně nevím jak správně by měl tento blog začít. Nevím, jak se má správně psát úvod k takové automobilové modle, jakou Alfa Romeo T33 Stradale bezesporu je. Asi jen slovo „ohromující“ může dobře popsat ty jemné a nádherné linie.

Je to italský plnokrevník se závodním rodokmenem? Bezvýhradně. Auto které zaručeně nikdy jen tak na silnici nepotkáte a nepotkávali ho lidé ani v časech, kdy šlo o novinku. Byl to abnormálně nepraktický, drahý, vzácný a rychlý stroj. Pokud se nemýlím, neměl ani uzamykatelné dveře… Inovativní, nadčasový a neskutečně nádherný. Takový je tento design. I když emoce, které toto mistrovské dílo vyvolává už na první pohled, asi ani nejdou správně vyjádřit. Je to za hranicí lidského jazyka. Pokud by se vám někdy poštěstilo vidět T33 na vlastní oči, zaručeně vám zůstanou otevřená ústa a hodně podivný výraz ve tváři ještě několik dní poté.

Tipo 33 Stradale z roku 1968 byla silniční verzí závodního speciálu Alfa 33, jednoho z nejdůležitějších prototypů v historii značky. První kus byl však poprvé k vidění již o rok dříve na slavném turínském autosalonu, kde jej osobně představil návrhář Franco Scaglione z karosárny Carrozzeria Marazzi.

Pod zaoblenými boky hliníkového skeletu karoserie byl uprostřed umístěný čtyřvačkový motor V8 se suchou klikovou skříní a šestnácti zapalovacími svíčkami. Motor zkonstruoval Carlo Chiti a výsledek neměl nic společného s motory v ostatních modelech Alfy. Mohl točit až 10 tisíc otáček za minutu a měl zvuk, který připomínal něco mezi zlobřím hrdelním řevem a operním zpěvem.

A jeho, na dnešní poměry, relativně skromných 240 koní? Za prvé – výkon byl u každého auta vyladěn trošku jinak a za druhé – šlo o pouze o dvoulitrový agregát, měrný výkon cca 120 koní na litr tedy už zní přeci jen i na dnešek velmi dobře. I u moderních motorů dnes o půl století později je to vcelku špičkový údaj.

 V průběhu 16 měsíců bylo vyrobeno pouze 18 kusů a výroba trvala tak dlouho, protože šlo o výlučně ruční práci. Každý exemplář byl naprostým originálem, který nebyl totožný s žádným druhým autem. Auta se lišila svými díly karoserie, tvarem, počtem i umístěním otvorů pro vstup vzduchu, některá auta měla dva stěrače, jiná pouze jeden a prvních pár aut mělo dokonce vpředu dvojité reflektory. Pět vozů mělo speciální škrtící klapky přesné specifikace, jejíž nastavení bylo u každého kusu trochu jiné.

V době, kdy se zbrusu nové Lamborghini Miura prodávalo za zhruba 7 700 000 lir, stálo T33 9,75 milionu!!! Ital ze střední třídy tenkrát vydělával přibližně 300 tisíc lir ročně a průměrný roční plat byl ještě asi o polovinu menší. Už tedy určitě chápete, že T33 Stradale si mohli dovolit jen nejbohatší nadšenci....

Auto stálo na magnéziových kolech Campagnolo s průměrem 13 palců, mělo šestistupňovou převodovku od Valeria Colottiho (první 6stupňová skříň od Alfy Romeo), vážilo 1500 liber a na stovku zrychlovalo do pěti vteřin, což bylo na svou dobu neuvěřitelné. Dveře se otevíraly šikmo vzhůru podobně jako na McLarenu F1 o dvě a půl desetiletí později.

Konstrukce typu Superleggera stála na rámu z hliníkových trubek a podvozek byl tvořen vpředu dvojitými lichoběžníkovými rameny. Vzadu byla vlečená ramena. Do dnešních časů bylo údajně zachováno deset exemplářů, ale ani to nikdo neví s jistotou.... Jedno auto bylo dodáno muzeu Alfy Romeo, šest kusů dostala studia Pininfarina, Bertone a Italdesign, zbytek šel mezi těch pár vyvolených soukromých klientů.

Jedním z prvních soukromých majitelů T33 Stradale byl americký automobilový znalec Henry Wessells II. Po autostrádě směrem do Benátek se údajně nebál jezdit přes 265 km/h….

Pokud jste o tomto autě doposud nic moc nevěděli, měli byste si ho od teď pamatovat již napořád.

Můžete se zasnít jako já.... Jedete v okolí krásných vinic poblíž Modeny, je chladné podzimní ráno, přes perspexová okna k vám proudí nejen vůně spáleného benzínu, ale i mechanické praskání a řev osmiválce. Před vámi jsou jen úzké a točité silnice venkova, podél cesty máte vzrostlé stromy, za vámi víří spadané listí a nad hlavou máte modré nebe. Přenesli jste se o několik desetiletí zpět, takže Evropa ještě není profízlovaná a v Itálii na silnicích neexistuje žádné omezení rychlosti. Policie vás zastaví jedině ze zvědavosti a možná ještě pravděpodobnější je, že strážník na vás bude pouze zuřivě mávat, bude se šklebit jak sedmiletý klučina a bude z plna hrdla křičet „Bella Macchinaaaa... Avaaantiii, avaaantiii……“