Prubířský kámen pravice! Církev není jen kostel!

V poslední době je toho všude plno. Především na stránkách levicověji zaměřených mainstreamových médií se objevují polemické materiály týkající se vrácení církevního majetku. Téměř ve všech takovýchto článcích se používá stereotypní argumentace, která se dá ve stručnosti vyjádřit jednou větou: Církev má být chudá...

Za čtyřicet let bolševismu už se to tady stalo tradicí. Využívání starého klišé o tzv. chudobě církve, aniž by tato kýžená chudoba byla konkrétně popsána. Nejasno má v této otázce evidentně i mnoho lidí, kteří se považují za pravicové politiky. 

Je třeba si především položit otázku, kdo v církvi má být chudý. Církev netvoří, jak si mnozí stále tupě myslí, jen institucionální složky, kněží, biskupové, či členové řeholních řádů, ale především také tzv. obyčejní lidé, laici, jejichž úloha se zvýraznila zejména po II. Vatikánském koncilu. Jejich procentuální podíl v ČR sice není oproti některým okolním zemím výrazný, přesto se však jedná o nezanedbatelnou část populace. Právě tito lidé tvoří podstatnou, možná nejpodstatnější část církevního společenství a mnozí se s ním velmi silně identifikují. A tak si dovolím pro někoho snad i pohoršlivý dotaz: proč právě křesťané by měli být v ČR chudí (vlastně spíše nejchudší skupinou obyvatelstva, jak dokládají některé sociologické výzkumy), a to v době, kdy bývalí estébáci a nomenklaturní kádry podnikají ve velkém a rvou z toho, co zbylo, pro sebe plnými sousty? Tato péče levice o evangelní chudobu církve je opravdu dojemná.....

Normální činnost církve se neomezuje jen na kostel a liturgii, nýbrž spočívá i v působení sociálním , zdravotním a v nejširším slova smyslu kulturním (kláštery, školství, publikační činnost, projekty pro mládež apod.) Podíváme-li se kousek za naše hranice, vidíme, jakých výkonů v nejrůznějších oblastech je církev schopna. Možná už jste si o dovolené v zahraničí sami všimli například velkého množství sanitních vozů, patřících církevním řádům, sítí nemocnic, škol, včetně universit, vzorně udržovaných kláštěrů, které obdivují především právě turisté apod.

O to smutnější je poté pohled na ten rozvrat u nás. Aby mohlo alespoň částečně dojít k nápravě tohoto neúnosného stavu a církevní společenství se mohla, podobně jako ve všech civilizovaných zemích Evropy, podílet větší měrou na školství, kultuře, zdravotnictví, je jim třeba hospodářského zázemí. V neposlední řadě se jedná i o skutečnou svobodu církví, poněvadž jen hospodářsky svéprávné mohou být skutečně nezávislé na státu a ne jeho služkou. Je to tedy i nezbytná podmínka pro postupnou odluku církve od státu, kterou paradoxně (ale jen na první pohled) komunisté neprovedli. 

V této souvislosti poněkud neomaleně až drze vyznívá tvrzení některých komunofilních představitelů, že církev není s to spravovat jí svěřený majetek. I jim doporučme krátký výlet za naše hranice. Současně však nezbývá, než se pozastavit nad schopností vlastní sebereflexe. Když si uvědomíme, jakým způsobem se definuje "naše" levice (sociální jistoty, obrana kultury atd.), je opravdu silně zarážející, s jakou intolerancí a neskrývanou agresivitou vystupují právě tyto strany proti křesťanským společenstvím a zejména církvi, jejíž snaha o únosnou sociální spravedlnost zejména v posledních sto letech je neoddiskutovatelná (encyklika "Rerum Novarum" aj.). Jedním z důvodů může být snad neschopnost překonat některé  ideologické teze, předsudky a kdoví, snad i strach z "konkurence".

Církevní struktury totiž zaplňují všude tam, kde je jim to dovoleno, mezery v sociální a kulturní politice státu, a tím výrazně příspívají ke společenské stabilitě západních demokracií. Na rozdíl od některých stoupenců liberalismu si zpravidla dobře uvědomují, že zamezit existenci autoritativních a totalitních systémů komunistického typu je možné především prevencí jejich příčin - t.j. neúnosné sociální nerovnosti, přezíravé arogance státu a jimi determinovaného napětí ve společnosti. Církev a její křesťanský humanismus (vždy individuální a konkrétní) přináleží tradičně k pravici, nicméně dává pravicovým stranám lidský, obecně civilizační rozměr a otupuje tak některé excesy, především v rovině ekonomické. Tím vlastně nepřímo - a zde jsme zřejmě u jádra věci - zužuje manipulační prostor pro levicovou propagandu. 

Tak vzkazuji nové české vládě jednu jasnou věc - Církev? To není jen farář! Dobře si pamatujte, že to jsme i my, co jdeme a vždy půjdeme za ním!!!